Tábor 2014 - Bílý Mlýn

Vyprávění o táboře jednoho člena tábora, který nechtěl být jmenován :-)

Ležím pod hvězdnou oblohou a říkám si, že jsem asi hanba. Poznám támhletu hvězdu, támhleto souhvězdí a ještě asi tři další a končím. Hmm.. po dnešním hvězdářském školení naši malí tábroníci poznají určitě víc než já. Ale taky jsem to znával.. jenže za patnáct dvacet let holt člověk z hlavy vypustí, co nepotřebuje, aby se mu tam vešlo zase něco nového a skoro zrovna tak romantického, třeba jak dělat daňová přiznání, jaké řádkování použít na diplomku, samá paráda…

Takhle mi jedou myšlenky, čumákuju na tu čistou hvěznou oblohu, která mě do sebe doslova vpíjí. Sem tam se ozve z jednoho nebo druhého stanu jemné zachrupkání, z lesa občas zaštěká srnec a z větší dálky dolehne chvílemi zabučení krávy. Jinak je krásná klidná červencová noc, osamocen ležím uprostřed tábora pod stožárem, na kterém přes den ve větru jásá česká vlajka a myšlenky se mi toulají od hvězd a daní ke skautům, kteří kdy byli na tomle tábořišti, že někteří z nich už jsou taky tam nahoře mezi hvězdičkama a jiní jsou zase odvátí svýma tužbama a přáníma a osudem do všech koutů světa a jestli si ti prevíti taky občas takhle zavzpomínají, když já na ně teď vzpomínám.

Foukne trošku vítr, zašumí les a zavrtím se. Noční hlídka na táboře je ideální časoprostor, pro sesumírování toho, co přes den bylo, odysseovské hry v lese, jídlo z ešusu, večerní oheň, zpívání u kytary, koupačka v rybníku, štípání dřeva, tahání klád z lesa, co kdo řekl, kdo zlobil, kdo mě překvapil, pobavil a rozesmál, kdo od loňska vyrostl a kdo dokáže přesáhnout sám sebe, postarat se o druhé, menší a slabší, kdo překračuje svůj stín, jak je to možné, že tak malé děti to na táboře v pohodě zvládají bez civilizace a toho pekelného svistu a šumu, jakým je běžný celoroční život… a jak je fajn, že nás dospěláky dokážou děcka z toho stereotypu vytáhnout, otevřít se, ukázat nám ztracenou naivitu a čistou duši a pomáhají nám se kouknout do pomyslného zrcadla, kým jsme. Alespoň na chvíli, než nás zase pohltí  práce a povinnosti.

A pak zas a zas obdivuju holky a kluky, kteří jsou skautem odkojení a předávají ten odkaz dál. Že nezajedou jen jednou za rok na tábor, ale věnují se programu pro děti i přes rok, nic za to nechcou, berou si dovču, aby s těma, kolikrát neposlušnejma háďatama, jeli na chatu, na výlet, do muzea, do skal a aby se s nimi scházeli každý týden ve skautu a učili je bylinkám, morseovce, uzlování, lásce k přírodě a úctě k ostatním lidem.

Už bych skoro při hlídce usnul, ale bum! Probrala mě rána, někdo si ve spánku z poličky mezi postelemi shodil ešus, to je randál. Ještě pár minut a půjdu vzbudit další hlídku. Tábořit na Bílej Mlejn na Domažlicko, až k samotným hranicím jezdíme od roku pětadevadesát. Opuštěný kraj zaznamenal od těch let jen mírný pokrok. Po desetiletí zde bylo hraniční pásmo a příroda je nedotknutá a lesy zde nejsou lesy nýbrž hvozdy a vzduch je tak čistý, až jiskří. Nad táborem se tyčí vysoké smrky a v nich hnízdí káně a každý večer se kouká, jak stahujeme za zpěvu ze stožáru vlajku. A mravenci, mravenci tady staví ta nejvyšší a něširší mraveniště v republice. Jehehe, teď ještě jsem si vzpomněl na nutrie, jak si je děti hladily, to bylo zajímavé, také jsem si poprvé v životě pohladil nutrii. Kousek od tábora, v další vsi, je rybník, kam se spontánně nastěhovala rodinka nutrií a I ty nejmenší pětileté tábornice je krmily přímo z ruky a pan majitel rybníku kroutil hlavou, že tak hodné děti ještě za život neviděl. My vedoucí jsme uznale přitakávali, že má pravdu, ale věděli jsme svoje… oni taky umí zazlobit, né že ne. Jen ať závidí, že nemá doma skautíka. 

 
                                                                            Zapsal zdravotník Dája